2. „Ještě jeden šálek čaje, prosím.“

6. března 2014 v 14:36 | Damien Morgan |  Povídky

Zdravím, omlouvám se za chyby, nejde mi nějak zadat čárka nad u. Snad se další díl bude, líbit.

Změní nás jen Smrt ?

Kapitola 2.

Uplynulo šest měsíců po nehodě a Jack stále nebyl schopný normálně žít, stále dokola si opakoval, co mu napsala matka v posledním dopise. V zahradnictví si ho oblíbila starší paní Diana. Moc vysoká nebyla, měla blond bílé vlasy dávající najevo stárnutí, ale jinak Diana vypadala na svůj věk mladě. Jack jí každé ráno pozdravil a pak, když bylo hezky, šli k záhonům přesazovat přerostlé rostliny. Paní Diana soucítila s Jackem, ovšem taky se ho snažila rozmluvit a pravidelně ho zvala na čaj, ať není sám. Nevěděla, že pozvání Jacka drásají na duši. Jednou, jak Jacka znovu zvala, tak se rozplakal a ona se lekla, pak už to nemohla unést a řekla mu: "Jacku víš, že jsem tě nechtěla rozplakat, jen už myslím je čas, abys znovu šel mezi lidi a žil. Tohle přece není život?! Já vím, že tohle zvládneš. Nic se neděje jen tak." A pak se na něj dlouze zadívala svýma ocelově modrýma očima. Jack se na ni podíval a poprvé od té doby se rozhovořil: "Děkuju, ale jak jste si tak jistá? Někdy je mi tak smutno, že nevím, jestli zvládnu jít do práce. Všechno je to tak … nevím, nevím, jak to vyjádřit." dlouze vzdychl a pořádně se nadechl a dodal: "Dobře, přijdu." a znovu začal okopávat rostliny. "Skvělé, tak v sobotu ve čtyři." Zvolala radostně Diana. Zbytek dne jim šlo vše od ruky, rostliny byly zdravé, zalité a v klidu si rostly dál. Den utekl, a jelikož byl pátek, a jelikož až zítra měl jít Jack k Dianě, tak se rozhodl jít projít.

Přišel domů, vše bylo stejné, jen chyběly dvě osoby. Zatřepal hlavou, jakoby nevěděl, že myšlenek se tak snadno nezbaví a zaléval rostliny po domě a na terase, potom sebral starou brašnu, hodil do ní láhev s vodou a nějaké sušenky a vyrazil.

Po rozhodnutí se projít, jsem zvolil jako cíl park asi jeden a půl kilometru od domu. V klidu jsem šel cestou kolem sousedů, a taky kolem pošty, lidi se na mě vždy zadívali a pak sklopili pohled. To mě opravdu deprimuje. Už jen kousek a budu tam. Z rušné hlavní ulice jsem prošel zdí z keřů a stromů, to co mě překvapilo, byl ten ohromný klid, který tu panoval, byl jsem tu už mockrát, ovšem tohle místo vypadalo uplně jinak. Zdálo se mi to? Velmi pomalým krokem jsem se procházel parkem. Našel jsem starou lavičku a chtěl jsem si odpočinout. Moc pohodlná nebyla, ale to jsem poznal až po dvou hodinách. K Dianě se mi moc nechce, sice bydlí kousek, jen … ne, sám vidím, jak moc potřebuju mezi lidi, když se podívám do zrcadla, tak se ptám, jestli jsem neumřel taky. Obě by si přály, atˇ jdu. Aposponˇ už to tolik nebolí, člověk si časem zvykne na samotu, jen na to prázdno ne. Jak se ale mám smířit s tím, že tu už nejsou a nikdy nebudou? Žene mi to zase slzy do očí, už se spíš na sebe zlobím, jak furt brečím. Nakonec mě z toho dostalo, že vzpomínky mi zůstanou navždy. Zvedl jsem se a šel zase domů a po cestě si koupil pár květináčů z menšího krámku u pošty.

"Ahoj Jacku!" zvolala potěšeně Diana z poza dveří, a zvala ho dál. Diana bydlela v obyčejném hnědém domě s neobyčejně krásnou zahradou. Šli na terasu, kde už stála konvice s čajem a šálky. Jack položi sušenky, které vzal sebou vedle konvice a sedl si do bíle polstrovaného papasanu naproti Dianě. Po pár-minutové zdvořilé konverzaci se začali bavit upřímněji. "Je hezké, že jsi přišel, moc návštěv nemám a navíc bych ti chtěla něco navrhnout." zadívala se na Jacka, který zvědavě opětoval pohled, a pak pokračovala. "Potřebuji pomoc se zahradou, chtěla bych vytvořit nový záhon levandulí, prostříhat stromky, a taky poupravit keře. Nemám nikoho, kdo by mi s tím pomohl, a mohl bys si něco přivydělat." Usmála se Diana, a Jack zamyšleně, odpověděl: "To by šlo, jen se vždy dohodneme, kdy příjdu pomoct, jo? Už nemám náladu všechno dělat jednotvárně každý den." Diana se zasmála a přikývla. Jackovi bylo najednou o hodně líp. "Ještě jeden šálek čaje, prosím." S usměvem podal šálek Dianě.
 

1. Vždy nás změní jen smrt ?

23. prosince 2013 v 0:15 | Damien |  Povídky

Zde je první kapitola, první povídky. Naprostá premiéra :) , snad se bude líbit, jinak prosím o omluvu chyb.


Náš příběh začíná jednoho večera , když se mladík jménem Jack dozvěděl velmi smutnou novinu. Seběhl po starých schodech a jeho lítostí protkaný život směřoval k tomuto okamžiku. Na omšelé verandě stál policista s docela slušným banděrem. Chvíli se na něj v panice díval, pak mu řekl ,že jeho matka a sestra zemřely při autonehodě. Vyděšeně se na něj podíval, a zavřel dveře v touze změnit tuhle chvíli, poté znovu otevřel dveře ,aby zjistil ,zda tam policista stále je. Policista na odchodu se otočil a smutně usmál. Nikdy byste nedovedli tuto chvíli nechtěli zažít, neboť Jack nadevše svou matku se sestrou miloval. Policista na něj mluvil, ale on jen vnímal zármutek a bodavou lítost uvnitř. Cítil díru v srdci, a přitom už nemohl cítit víc bolesti. Už rok byl dospělý a to byla snad jediná výhoda jeho situace, ovšem pro něj vše bylo nesnesitelné. Vše připomínalo, koho ztratil. Nechal studia a začal pracovat. Na kluka, který celý život byl zamlklý a mněl o sobě negativní představy se toho stalo až moc. Chtěl odejít a vše za sebou nechat, chtěl jít za mámou a sestrou. Nikdy by nečekal ,že i na tuto situaci budou jeho milované připravené. Právník mu dal dopis k poslední vůli.


Dráhý Jacku,

jestli jsi tento dopis našel cestu k tobě, tak jsem měla nehodu nebo jsem zemřela stářím. Obojí je cesta, kterou težko ovlivníme. Je tu ovšem pár věcí, které bys měl vědět, kdybych ti je nestihla říct. Můj milý, tichý synu. Moc jsem tě milovala, a budu tě strážit, ať už budu kdekoliv. Moc bych si přála, aby sis někoho našel. Taky, abys se řídil srdcem a snažil se žít naplno. Prosím tě o to, abys se snažil radovat se ze všeho, a dělal to, co tě baví. Směj se a miluj. Nevím co dál bych ti měla říct, snad jen to ,že jednou bude načase vyjít z ulity a spatřit svět takový jaký je. Miluju tě.





Máma


Po tom všem, co si s mámou a sestrou prožil, se jejich cesty rozcházejí. Zůstal mu dům a auto ,ke kterému nemá ani řidičák. Pracuje v zahradnictví, nijak zvlášť dobře placené to není ,ale rostliny má rád a platí mu dost ,aby mohl žít. Nikdy docela nezapomněl na to, co mu máma napsala v dopise. Podíval se na oblohu ,při tom jak přesazoval sazeničky rajčat, a v duchu si řekl: "Mami! Mami! Proč? Proč mi tolik chybíš?". Vždy po práci se prošel parkem, kde kvetly všechny možné květiny, tulipány hyacinty, lilie, divoké růže a levandule. Posadil se a vzpomínal na to, jak mu sestra říkala: "Jacku, přece nemůžeš být stále doma a jen nechat proplouvat život kolem tebe." ,ale ihned toho nechal, neboť mu taky říkala: " Kde zase lítáš duchem ?" ,tak se zvedl a s rozloučením pro rostliny odešel domů.

Doma vždy postavil na kávu, a šel na terasu, tam vysedával do večera a sledoval, jak se mění obloha, taky mluvil s rostlinami, a někdy i probrečel celou noc. Nebyl moc štíhlý, než se to stalo, ale teď byl naprosto hubený. Potom všem dopil téměř ledovou kávu pozdě v noci, a vyčerpaný se vydal do ložnice a usnul. Nikdo ho neviděl se smát na lidi, ba ani s nimi mluvit jestliže to nebylo nutné. Jeho život byl vším, co si přál a přitom ničím. Pramálo radosti měl z toho, co dělal, snad jen na zahradničení. Tak jeho život směřoval k dalšímu zlomu, o kterém ani netušil.

Vítejte

22. prosince 2013 v 20:31 | Damien
Vítejte na mém blogu, je teprve ve výstavbě, tak to tu berte s rezervou.Teto blog je zaměřen na tvorbu povídek a i jiných článků. Upozorňuji, že na mé povídky se vztahuje autorské právo, to jen kdyby někoho napadlo bez svolení mé povídky kopírovat. Snad už jen dodat, aby se mé povídky líbily a nebojte se napsat k nim komentář.

Děkuji Damien Morgan

Kam dál

Reklama